Ještěže jsem neměla ty dva obrovské kufry s sebou, neboť mé letadlo bylo na úplně druhé straně letiště. Já jsem ale naštěstí měla čas, a tak jsem si ještě po cestě kontrolovala, zda mám vše, co potřebuji. V momentě, když jsem přišla k místu určení se z letištních reproduktorů ozvalo: „Prosíme slečnu Annu R. aby se dostavila na letištní kontrolu.“ Přesně v ten moment mi začalo bušit srdce rychlostí závodního auta. Přemýšlela jsem, proč mě tak může letištní kontrola volat? Vždyť jsem si tam nic nezapomněla? Pak jsem si ale připomněla, že i když toto nebude můj první let, tak to bude můj první let o samotě, a tak se mohlo stát, že z mé nervozity jsem na něco zapomněla. S těmito myšlenkami jsem spěchala přes celé letiště zpět. 

Na letištní kontrole jsem se představila nějakému pánovi, co tam stál a ten mě začal vést doprostřed celé té kontroly. Tam stálo asi osm členů letištní bezpečnosti kolem jednoho z mých kufrů a vypadali poměrně vyděšeně. To mě znervóznilo ještě více. Jedna paní se mě optala na mé jméno a zda je tento kufr můj. Odpověděla jsem, že ano. To vyvolalo vlnu ještě vyděšenějších výrazů od kolegů paní, co mi položila tuto otázku. Pár vteřin na to mi ona paní sdělila větu, kterou asi nikdy nezapomenu: „Slečno, víte že máte v kufru 16 bomb?“ To jsem se rozesmála, protože mi ta celá situace, ve které jsem se ocitla, konečně došla. Zapomněla jsem zde napsat, že jsem si s sebou do Kanady sbalila i mé jezdecké oblečení, včetně airbagové bezpečnostní vesty. Ta má v sobě takový speciální spouštěč, který funguje na bázi magnetu. Jeden magnet je připevněný na vestě, a druhý na provázku k sedlu na koně. Kdybych měla spadnout z koně, magnety se od sebe odtrhnou a tato akce způsobí „bouchnutí“ jedné z plynových nádržek ve vestě. Plyn zaplní kompletně celou vestu, která chrání mou páteř, žebra i krk. O tom, jak tato bezpečnostní vesta funguje jsme s tátou věděli již dříve, a tak jsme si na stránkách výrobců této vesty dohledaly, že je v pořádku mít vestu do letadla, a dokonce i pár dalších spouštěčů navíc. Toto celé jsem se po mém výbuchu smíchu snažila vysvětlit členům bezpečnostní kontroly. Ti to sice pochopili, ale vysvětlili mi, že to neplatí pro jejich letiště a budu muset požádat leteckou společnost, se kterou letím, o speciální povolení, a i s tímto povolením mi nechají projít jen tu samotnou vestu s jedním spouštěčem v ní. Toto povolení se mi nakonec podařilo vybojovat a s vítězoslavným pocitem, že jsem úspěšně překonala první problém na mém půlročním dobrodružství, jsem se podívala na hodinky, za jak dlouho mi letí letadlo. S hrůzou jsem zjistila, že mám deset minut na to, abych se dostavila do letadla. To bych, i s tím nejrychlejším během, který dokážu vykonat, nestihla. Mého zděšení si všiml jeden kontrolor a zeptal se mě, co se stalo. Po mé odpovědi zavolal do mého letadla, ať na mě počkají, a dokonce mi pomohl odvézt i můj kufr až ke vstupu do letadla. Od této chvíle už šlo vše tak jak mělo a mně zůstává jen vtipná vzpomínka a fotka mého kufru s bombou u vstupu do letadla.

První zastávka v mé cestě bylo letiště ve Frankfurtu, kde jsem měla asi šest hodin před odletem letadla do Vancouveru. Tento čas jsem strávila s kafem a filmy. I přes to, že je letiště ve Frankfurtu poměrně velké a můj táta mě varoval, abych si dala dostatek času se hledáním odletové zóny mého letadla, jsem ji našla poměrně snadno a rychle, protože celá cesta je skvěle popsaná, a i kdybych se náhodou ztratila, všichni byli velmi ochotni mi pomoci. Následoval už jen devíti hodinový let, který jsem šťastně prospala.

Po dlouhém odpočinku v letadle jsme přistáli ve Vancouveru. Tam mi chviličku trvalo, než jsem se dostala k výdeji kufrů, ale s pomocí zaměstnanců letiště jsem to zvládla. Vím, že to říkají všichni, ale opravdu se nebojte ptát na cokoliv. Za celou mou cestu se mi nestalo ani jednou, že by byl někdo neochoten mi pomoci, právě naopak! Po úspěšném přebrání mých kufrů jsem šla čekat do fronty na imigrační oddělení letiště. To čeká každého, který jede do Kanady na více než pět měsíců. V imigračním oddělení vám zkontrolují dokumenty a vystaví vám Study permit, což je povolení ke studiu. Pokud jste vycestovali do Kanady za prací, dostanete zde Work permit. S tím, jaké všelijaké dokumenty budu muset předkládat a jaké otázky budu muset zodpovídat mě strašili již dlouho před odletem, a tak jsem byla docela nervózní, když imigrační úředník zavolal mé jméno. Ten samý úředník mě poprosil o můj pas pro kontrolu a pak se zeptal na datum mého narození. Má odpověď mu zjevně stačila a hned poté mi dal Study permit. Nemusí to tak však být všude! To, že se to stalo mě neznamená, že to tak bude u všech, vždy mějte raději všechny důležité dokumenty po ruce. Lepší být vždy připraven, nežli překvapen.

Po obdržení povolení ke studiu jsem se vydala k východu z letiště a hledala zaměstnance agentury, který tam na mě měl čekat a odvézt mě k mé nové rodině. Paní, kterou jsem našla byla moc milá a celou cestu z Vancouveru do městečka Langley jsme si povídali.

Moment, kdy mi otevřela má host mom s mou host sister byl plný napětí, jak z mé, tak co jsem se i později dozvěděla, jejich strany. Všichni jsme se na sebe velmi těšili, a to bylo znát hned v prvních okamžicích, kdy jsme se představili a prohodili prvních pár vět. Od tohoto okamžiku ze mě spadla všechna nejistota a bylo mi jasné, že moje nová rodina bude skvělá. Mezitím, co mi má host sister ukazovala jejich dům a vysvětlovala nějaká základní pravidla, jsme si stihly i trochu popovídat. Hned mi bylo jasné, že jsem si našla svou první kamarádku v Kanadě. 

Nakonec jsem s nimi stihla i povečeřet a také jsem zjistila, že jsou z Itálie! Z mé oblíbené země! Nemohu také zapomenout na jejich krásného psa jménem Boo, který mě vítal ještě tři celé dny po mém příjezdu 😀

Následující dny mě čekalo nekonečné vybalování, seznamování a také dva dny orientačního setkání na škole Brookswood. V průběhu těchto dní jsem si našla nespočet dalších kamarádů a nasbírala mnoho zkušeností a slovíček. Už se nemohu dočkat na začátek školního roku!