Před odjezdem jsem měla strach, že nikomu nebudu nic rozumět, a že tu budu na všechno úplně sama a strašně daleko od všech, ale když jsem se dozvěděla kam jedu a kde teď budu deset měsíců žít, šíleně jsem se začala těšila. Vybrala si mě rodina z Kalifornie. Bydlím v krásném domě ve městě Rocklin (předměstí Sacramenta) přibližně dvě hodiny od San Francisca. Což je neuvěřitelný a je to pro mě něco jako splněný sen. Cesta letadlem mi docela utekla, měla jsem dva přestupy. První v Amsterdamu a potom v Salt Lake City. Skoro celou dobu jsem spala, ale nebudu lhát, bylo mi hodně smutno:(ale žádný zásadní problém jsem s ničím neměla, žádné letadlo mi neuletělo a všechny kufry přiletěly se mnou.

Měla jsem strach z prvního setkání s rodinou, ale všechno proběhlo dobře..jeli jsme na jídlo a hned jsme si začali povídat. Překvapilo mě, že jim rozumím velmi dobře i povídání pro mě nebylo tak těžké, jak jsem si myslela. S mojí host rodinou si rozumím, prvních pár dní jsem si musela trochu zvykat, ale vše šlo rychle. Jsem jejich čtvrtý výměnný student, za což jsem ráda, protože ví, co a jak. Nejvíc času doma trávím s host mámou, jmenuje se Krista. Je na mě hrozně hodná a je vidět, že má zkušenosti s exchange studentama. Je s ní sranda a umí skvěle vařit a hlavně zdravě. Mám tu dvě sestry Karinu a Elise. Karina studuje vysokou školu v Los Angeles, takže s náma nebydlí a Elise je stejně stará jako já, ale moc si nerozumíme. Jsme spolu v pohodě, ale je velmi tichá a svá. Marck (host táta) je velmi často v práci a moc zatím doma nebyl, ale je fajn.

 

Do školy jezdíme každý ráno se sestrou autem (10 min). Ve škole jsem si mohla vybrat předměty, jaké jsem chtěla. Jediné, co je povinné pro výměnné studenty, je angličtina a historie. Každý druhý den odpoledne mám taneční trénink (hiphop 1h30min) – moc mě to baví:) Jinak trávím odpoledne s kamarády nebo doma. Po škole mě buď vyzvedává Krista, sestra a nebo jedu rovnou s kamarádkami, protože všichni moji kamarádi mají auto. Mám veliké štěstí, protože hned první den školy jsem narazila na skvělou partu holek. Vídáme se každý den a bavíme se čím dál tím víc a víc. Berou mě všude s sebou, každý pátek na fotbalový zápas, na jidlo,západy slunce, nakupovat…maji naplánovaných tolik věcí, míst a zážitků, co mi chtějí ukázat, abych poznala pravou Ameriku. Taky jsem se seznámila s ostatními exchange studenty a je to skvělý. Všichni jsme stejně naladěný a navzájem se chápem. Bavím se se studenty z Brazílie, Belgie, Francie a Španělska, ale nejraději trávím čas s Kylie, to je moje nejlepší kamarádka tady v Americe, je to Američanka.

Přijela jsem pět dní před začátkem školy a musím říct, že první týden byl pro mě těžký. Nikoho jsem tu totiž neznala a cítila jsem se osaměle, ale jak už jsem psala, hned první den školy jsem si našla kamarádky a hned to bylo lepší. I to jak jsem trávila čas ve škole a něco dělala, tak jsem tolik nepřemýšlela nad tím, jak se mi stýská. Pak jsem měla každý den nabitý, o víkendu jsme jeli s rodinou do Pacificy. To je město přibližně 15 minut od San Francisca, kde máme druhý dům přímo na pláži. Což je pro mě úplně neuvěřitelné a jsem šíleně ráda, protože si tam chodím surfovat a celkově je to tam nádherně, krásná pláž, atmosféra,.. Také jsme byli na výletě v San Franciscu, je to krásné město. První pohled na Golden Gate je pro mě něco nezapomenutelného. Krista moc ráda cestuje a už naplánovala několik výletů, kam spolu pojedem – např. do Los Angeles navštívit Karinu, na několik dní do Disneylandu, v zimě lyžovat a v březnu poletíme na Hawaii, na krátkou dovolenou. Na to se šíleně těším!!!

 

Teď jsem tu měsíc a půl a po takhle šíleně nabitém měsíci seznamování a poznávání všeho nového to na mě teď trochu padlo. Začalo se mi stýskat. Všechno je tu skvělý, mám spoustu nových kamarádů, dobrou host rodinu, školu, tolik plánů, ale i tak se mi stýská. Chybí mi má rodina a kamarádi, ale to je normální, vím že za pár dní to bude zase lepší, kdo ví, třeba naopak horší, ale to k tomu patří. Myslím si, že to takhle teď občas přijde, ten smutek, ale za nějakou dobu si úplně zvyknu a pak budu říkat, že to bylo krátký a jak to uteklo. Je skvělý, že i když jsem takhle daleko, stále cítím podporu od rodiny a kamarádů z Česka. Stačí si občas zavolat Face-Time a hned je to lepší!Už teď se na ně šíleně těším, ale zároveň se těším na to co mě tu všechno ještě potká a čeká.Už teď za tak krátkou dobu se toho stalo tolik, tak to si neumím představit, co všechno se stane za dalších devět měsíců.

Takhle to je zatím asi vše,

Adéla:)