Ve čtvrtek ráno jsme dobalili poslední nezbytnosti a vyjeji jižně od Seattlu. V jednom autě já, Lily a Gordon, v druhém rodiče a psi. Asi tříhodinová cesta uběhla překvapivě rychle. Před námi byl krásný výhled nejen na sopku Svaté Heleny. Sluníčko vypadalo jakoby mělo každou chvíli zapadnout, což pěkně zamotalo moje mozkové závity. Poledne před námi a na obloze je západ slunce. Do Portlandu jsme přijeli kolem půl druhé. Zbytek rodiny přišel kolem čtvrté. 

Se všema mýma oblíbencema jsem si hezky popovídala a nemohla se dočkat na pořádnou večeři. Večeře byla moc dobrá. Bramborová kaše byla asi nejlepší, kterou jsem kdy ochutnala. Krocan mi přišel možná trošku suchý, ale nebyl vůbec špatný. Nádivka se s nádivkou od mojí babičky nedala vůbec srovnávat, ale snědla jsem až až. Kynutá houstička, které snad chyběly už jen povidla, mi s masem přišla bizardní, tak jsem si ji snědla jako takový první dezert. Druhý dezert přišel dobrou půlhodinku po této žranici. Dýňového koláčku jsem si vzala hned dva kousky. Předčil má očekávání. Thanksgiving jsem si se všema moc užila. Myslím, že tento svátek bude, kvůli jídlu, mým oblíbeným.

První půlku vánočních prázdnin jsem strávila v Tucsonu v Arizoně u babičky. Ze studena a deštiva jsem se najednou ocitla v teploučku a sluníčku. Přišlo mi, že jsem se místo prosince najednou ocitla v půlce června. Arizona je od Washingtonu hodně rozdílná. Místo jehličnanů jsou všude kolem kaktusy a poušť. Přestože poušť, ve které jsme byli, patří k těm nejzelenějším, srovnávat se zelení Washingtonu se určitě nedá. Mou oblíbenou barvou se rázem stala hnědá. Lidé na roušky, respirátory a celkově covid kašlou. Poprvé za poslední rok a půl jsme byli v obchodě jediní s rouškou na puse. Byl to pro mě zkrátka šok. Nové podnebí a přírodu jsme poznávali různými procházkami a výlety. Kaktusy jsou prostě všude. Vím, že jich tady měla být spousta, ale nečekala jsem, že budou doslova na každém kroku. Sluníčko hřálo a z 23 stupňů je najednou mnohem více. Obloha krásně modrá. Výhledy byly taky úchvatné. Arizona je hodně rovinatá a tak jde vidět poměrně daleko. Demograficky tady je určitě více starších lidí, což jde celkem poznat díky množství golfových hřišť 🙂

Vánoce byly rozdílné hned na druhou. Jednak jsem osm a půl tisíc kilometrů od mojeho českého domečku a za druhé tady pro moji rodinku byly velmi emočně a mentálně náročné. (Nechci zbytečně zveřejňovat jejich soukromí, ale asi bych tohle nepřála nikomu.) Svátky se tedy i přes veškerou snahu všech členů rodiny nesly ve velmi napjaté a místy smutné náladě. Česko jsem si připomněla naší Popelkou, na kterou jsme společně koukli. Myslím, že se líbila. Večerní hraní karet se stalo každodenní záležitostí. Moc jsme se nasmáli. Už umím alespoň pět nových karetních her.

Když jsme 25. přiletěli zpátky, všude kolem byl sníh. Jupííí! Rozbalili jsme si dárečky a spapali večeři a koukli jsme se na typický vánoční film Auta. Následující týden jsme bobovali a užívali sněhu. Konec roku jsme s Lily (ségra), Gordonem (brácha) a Connorem (kámoš všech) zakončili shlédnutím Matrixu. Musím říct, že se mi prosincový atypický výběr filmů velmi líbil. 

Vánoční svátky jsem si užila, přestože všichni mí nejoblíbenější lidé jsou tisíce mil daleko. Jasně, rodiče, rodina a přátelé v Česku mi chvílemi chybí, ale nějak se tím netrápím. Vím, že je nikdy neztratím. Jsem vděčná, že tady mám lidi, kteří mě upřímně mají rádi a kterým neskutečně věřím.

Leden byl taky moc parádní. Mám tady také možnost jezdit na snowboardu a tak čas od času vyjedem. Pololetní písemky byly jednodušší než jsem čekala a nakonec jsem prolezla se samými áčky. Známky a škola celkově mě tady překvapivě motivují se zlepšovat. Myslím, že je to tou komunitou. Učitelé studentům říkají, že jsou na ně pyšní, což je příjemné slyšet.