Hned další den ráno jsem šla poprvé do školy, kam mě dovedla moje australská spolubydlící. Všechno mi ukázala, představila mě spolužákům a zapojila mě do dění – měla jsem na svou průvodkyni vážně štěstí, Isi tu bydlela celý půlrok přede mnou.

Hned o prvním víkendu jsme s hostitelskou rodinou vyrazili do Salamanky, abych ji viděla. Je to krásné město s bohatou kulturou a zajímavou historií, trošku mi připomíná Prahu. Celkem jsem v Salamance byla dvakrát, ale určitě se chystám tam trávit víc času.

Ve škole i mezi lidmi jsem se k vlastnímu překvapení uchytila celkem rychle, problémy s jazykovou bariérou téměř nepociťuju – jediné, co mi dělá problémy je vyjadřovat svoje vlastní složitější myšlenky. (Ale to přijde!)

Moje australská spolubydlící odletěla ke konci ledna domů, teď už jsem tu jen já, rodiče a dva sourozenci. Rodina je to opravdu velká, třetí sourozenec nás navštěvuje ob týden a se všemi asi tak čtrnácti strýčky a tetičkami jsem se stihla seznámit při příležitosti rodinné narozeninové oslavy.

Překvapilo mě, že vážně nemám čas na dodělávání učiva pro GyRi, ocitla jsem se tu zrovna na přelomu trimestru a píšu se třídou všechny veledůležité testy. Španělský režim učení je hodně založený na testování a známkování všeho možného, dlouhé domácí práce nevyjímaje. Každý den máme šest hodin, z každé z nich dostaneme na další den úkol. Naštěstí jsem v ročníku, který by v Česku odpovídal kvintě, a témata pro mě tak nejsou nová ani úplně těžká – soustředím se na jazykovou stránku. A předpokládám, že i to se postupně uklidní a všichni Erasmus lidičkové si najdeme čas i na naše drahé říčanské gymnázium.

Kdyby mi tu nebyla zima, mám se úplně dokonale (přesně jak předpovídaly všechny křivky a grafíky).