.....byl supr, tak je tahle zpráva delší. Už s únorem dorazilo do španělského regionu Castilla y León počasí, kterému v Česku říkáme aprílové. Střídá se tu mlha, vítr, sníh, slunce a déšť a teploty běhají kdekoli na rozmezí mínus pěti a dvaceti stupňů.
Únor ve Španělsku jako žádný jiný…
Škola je pořád stejná, nic moc nového se nedozvídám… teda až na chemii, musela jsem se během večera naučit veškeré názvosloví ve španělštině. Ve většině předmětů pokračujeme v tématech, která už znám z minulých ročníků českého gymnázia, často se v hodinách nudím a domácí práce zadávané na konci hodin mi pak zabírají spoustu volného času. Ale španělské prostředí je španělské prostředí, stále se soustředím hlavně na jazykovou stránku věci a už cítím pokroky, což mi dělá radost.
Pořád jsem součástí atletického týmu, ačkoli mi tréninky na týden přerušila nemoc. Taky jsem akčně zašla do místní posilovny.
Seznamuju se s dalšími a dalšími lidmi, většina mě zná mnohem dřív, než já je, protože moje rodina je tady známá. Vlastně o mě nějakým způsobem ví celé městečko. Já se snažím z plných sil poznat městečko nazpátek… většina obyvatel tady jsou křesťané, spolužáci mě berou na přípravné hodiny na jejich Confirmación – biřmování. Nikomu nevadí, že nejsem věřící, je to spíš skupinové sezení a rozvíjení jakýchkoli sociálních témat.
Taky jsem se seznámila se sympatickou slečnou, která se sem přistěhovala z Řecka a učí se anglicky a španělsky zároveň, což je podle mě obdivuhodné. Spojuje nás, že ani jedna nejsme ze Španělska, a rozumíme si.
Během února jsem už v Salamance ani jiném okolním městě nebyla, ale stala jsem se oficiální součástí rodiny, když moje hostitelské rodiče, sestru a mě pozvala jedna z tetiček na jarní prázdniny do svého bytu v přímořském Cádiz v Andalusii. Zažila jsem tam tedy pravé španělské oslavy únorových karnevalů, viděli jsme spoustu kostýmů, průvodů, koncertů profesionálních sborů i pouličních umělců, všechny památky ve starém centru města Cádiz, pláže a moře, zažili jsme opravdové teplo a hezké počasí uprostřed února a podnikli jsme i celodenní výlet do Sevilly. Ještě jsem nezažila tolik lidí na jednom místě ani takovou atmosféru. Bylo mi řečeno, že to je andaluským duchem – cokoli se ve světě slaví, v Andalusii se slaví víc.
“Počkej si, až skončí cuaresma (půst) a přijde Svatý týden (Velikonoce), to teprve uvidíš oslavy.”