Moje rozhodnutí o tom, jestli se chci zúčastnit tohohle programu padlo hrozně pozdě, takže jediná možnost byla jet na půl roku, a ne na celý rok, a podle mě to bylo znamení. Před odletem jsem měla napsat dopis, který by mně představil potenciální hostitelské rodině. Psala jsem o tom, jak bych chtěla být roztleskávačkou a že hraji už 10 let basket a tak. 

Moje přání být roztleskávačkou se mi bohužel nesplnilo, ale podle mě to bylo dobré rozhodnutí, nejsem totiž úplně taneční typ. Vybrala si mě rodina v Michiganu, která miluje basket, tak jako já. Mají 3 děti – jednu holčinu v mém věku. S ostatními sourozenci si rozumím velmi dobře, ale s nejmladší sestrou, tou v tom stejném věku, tak s ní trávím nejvíc času. Hrajeme spolu stejný sport a chodíme do stejné školy. Jsme si hodně blízké. Rodina mě hned přijala mezi sebe jako vlastní. Zkusila jsem si rybaření v ledu a spousty dalších aktivit. Moje hostitelská maminka za mě bojuje jako kdybych byla její vlastní dcera, ať už jde o cokoliv. 

Do školy jsem nastoupila hned po příjezdu, protože moje rodina nechtěla, abych celý týden seděla doma a nudila se, navíc už dávno začala basketbalová sezona, takže jsem byla lehce pozadu. Musela jsem začít trénovat hned. Basket mi otevřel dveře mnoha zážitkům, jako například poznání skvělých lidí, se kterými komunikuji a trávím čas i teď, když už basketbalová sezona skončila.

Moje největší úspěchy a zážitky v basketu, když nepočítám vyhrané zápasy a získané medaile, jsou asi rozhovory do Michiganského rádia, které jsem podávala, nebo články v novinách o mých dovednostech a úspěchu v zápasech a taky rozhovory v novinách a moje fotky, které se tam objevily. Jednou jsem dokonce byla v televizi. Je to neuvěřitelné, když si uvědomím, že mě poslouchal celý Michigan, jak mluvím o sobě a o tom, jak jsem hrála. Lidé mě poznávali na ulici a gratulovali mi ke skvělým výhrám. Basketball je v Michiganu velká věc. Bylo to něco neskutečného! Jednou za mnou přišel i trenér, který trénoval přes 40 let a řekl mi, že by ze mě hned udělal Američanku, abych tu mohla hrát za univerzitu, dojalo mě to. Tenhle sport mi poskytl strašně moc zážitků za 3 měsíce a moje rodina byla vždy u toho. Navštívila jsem akce jako ,,Finals“ nebo večeře s nejlepšími bývalými basketbalovými hráči z mé školy.

Upřímně ale největším zážitkem bylo, když jsme měli zápas a já byla v základu a vyhlašovali moje jméno jako nastupující hráčku, ale nikdo to neřekl správně, až na moji trenérku, která to dlouho trénovala. Padaly pokusy jako Rivolivá nebo Rajvolová. Můj osobně nejoblíbenější pokus o vyslovení mého jména se stal v Cheboyganu (nejsem si už jistá) a pán řekl moje číslo,,24“ a výšku a moji třídu (senior) a zakončil to mým příjmením Ravioli. Nebudu vám lhát, málem jsem umřela smíchy, tak i moje spoluhráčky. A tak se z toho stala jedna z mým přezdívek. Milovala jsem naší student section, jak nám fandili. Zúčastnila jsem se zápasů jako je,, Pink Game“ což je zápas, kterým se vybírají peníze na nalezení léku rakoviny.

A nedávno jsem se dozvěděla, že jsem se dostala do All Star Game Michigan, což jsou nejlepší hráči v Michiganu a také do Up Michigan All star game, což je jenom horní Michigan (Michigan je rozdělený na dvě části, které spojuje most), takže mě čekají dva zápasy v červnu a jsem z toho nervozní už teď. Moje trenérka se stala jednou z mým nejbližších lidí zde a chce mě trénovat, i když se vrátím domu, přes Facetime. Bude to sranda s posunem času.