Začnu popisem velmi známého svátku, kterým je Díkuvzdání. I když se tento svátek slaví spíše v Americe, zde v Kanadě je také oblíbený. Dozvěděla jsem se, že každá rodina slaví tento svátek trochu jinak, což ostatně platí pro všechny svátky. Jsou nějaké charakteristické tradice a zvyky ve slavení každého z nich, ale každá rodina si k těmto tradicím přidává nějaké své. Naše rodina měla například dvě večeře místo jedné velké na Díkuvzdání. Ta první byla pouze v úzkém rodinném kruhu, s mámou, sestrou a bratrem. Ta druhá byla s celým zbytkem rodiny. Na večerním menu byl krocan, bramborová kaše, tradiční masová omáčka, nádivka a jako dezert nemohl chybět dýňový koláč. Moje host mom je skvělá kuchařka, a tak jsem si vůbec nemohla stěžovat na to, že jsem měla dva dny po sobě to samé, protože to bylo moc dobré. Myslím si, že si slavení Díkuvzdání vezmu s sebou do Čech i s receptem. Při obou večeřích panovala velmi milá a přátelská atmosféra. Zbytek rodiny mé host mom se mě vyptával, jaká je Česká republika, jak se mi líbí v Kanadě a mnoho dalšího. Zkrátka jsem se cítila jako ve své vlastní rodině, což byl velmi hřejivý pocit.

Budu pokračovat ve svém vzpomínání druhým svátkem, kterým je Halloween. Ten jsem si užila snad ze všech nejvíce. Má host family tento svátek nijak zvlášť neslaví, ale má host mom mi doporučila, abychom šly s mými kamarádkami ze školy na Trick-or-Treating. To jsme měly v plánu už předem, a tak jen zbývalo nakoupit nějaké ty kostýmy a naplánovat trasu. Převleky jsme nakonec měly už ve škole a nebyly jsme jediné! Celá škola byla plná mumií, upírů a všeho možného. Někteří učitelé si dokonce připravili i speciální Halloween hodinu. Po škole jsme vyrazily k jedné kamarádce domů, kde jsme doladily naše kostýmy a poté vyrazily na cestu sbírání sladkostí. To bylo něco! Celé sousedství plné lidí, jak dětí, tak náctiletých, dokonce i pár dospělých jsme potkaly! Každý, na koho jsme zaťukaly, nám otevřel a dal nějakou dobrotu. Občas se podivovaly nad velikostí naší skupiny, no, bylo nás asi osm :D. Čím víc tím líp! Po asi třech hodinách jsme už skoro nemohly tašky se sladkostmi unést, a tak jsme se rozhodly, že nám to asi stačilo a vrátily jsme se do našich domovů :D.

Posléze jsme ty sladkosti počítaly a napočítaly jsme asi stovku. Ještěže mám každý den tělocvik…

No, když už jsem u toho tělocviku, tak nemůžu zapomenout na to, když jsem se zkoušela dostat do školního týmu na basketbal. Zkoušela je klíčové slovo. Vzhledem k tomu, že jsem basketbal nikdy profesionálně nehrála, jsem neměla iluze, že bych se snad do týmu dostala, ale řekla jsem si, že za zkoušku člověk nic nedá. A byla jsem velmi ráda, že jsem šla! Do týmu jsem se sice nedostala, ale zato jsem si dobře zahrála, poznala mnoho nových tváří a alespoň na chvíli prožila, jaké je, hrát v kanadském týmu. Mohu jen doporučit vyzkoušet jakýkoliv sport, i když jste ho třeba ani nehráli! Všichni v týmu jsou neskutečně podporující a i za chybu vás pochválí :D. Já jsem sice zažila týmový duch jen na moment, ale i tak si ho budu pamatovat. Proto velmi silně doporučuji, abyste se nebáli a šli zkusit alespoň jeden tým! Nebudete toho litovat.

Také jsme samozřejmě viděli hodně zápasů ve škole. Naše týmy, volejbalové i basketbalové, jsou velmi dobré, a tak nás občas učitelé pouštěli z hodin, abychom mohli jít do tělocvičny fandit našemu školnímu týmu.

Let’s go Bobcats!

Po prvním měsíci jsem se jak já, tak i mé mezinárodní kamarádky začaly trochu lépe orientovat v našem okolí. Začaly jsme společně chodit na procházky, na kafe do Starbucksu, do kina na film i koncert, do nákupního centra, a dokonce i do Vancouveru jsme se společně podívaly. Tohle vše zmiňuji hlavně jako ujištění, že i když se může první měsíc zdát, že se v novém městě nevyznáte, není třeba ztrácet hlavu! My jsme také ze začátku nevěděly ani pořádně, kde je naše škola :D. Nu a po chvíli jsme už plánovaly náš výlet do Vancouveru a další výlety. Teď se klidně i spontánně rozhodneme, jestli nechceme zajít společně někam na oběd.

Vancouver

Další výlet, tentokrát s učitelkou práva, jsme podnikly do Nejvyššího soudu Britské Kolumbie, který se nachází ve Vancouveru. Měli jsme tak unikátní možnost dostat se přímo do soudní síně a poslouchat/vidět na vlastní oči a uši, jak probíhá soudní jednání. To beru jako jednu z velmi důležitých a užitečných vzpomínek, které si uchovávám v paměti.

Posledními dvěma výlety, kterých jsem se zúčastnila, byl výlet do amerického Seattlu a vánoční výlet se školou do Vancouveru. Začnu tím americkým.

Cesta přes americké hranice je trochu náročná a vyžaduje dřívější přípravu. Naštěstí jsem jela s agenturou, takže jsem mohla případnou pomoc s vyplňováním dokumentů hledat tam. Po úspěšném překonání hranic jsme dojeli až do Seattlu. Tam jsme se nejprve ubytovali v hotelu, dali si večeři a následně jsme měli rozchod. Ten jsem s mými novými kamarádkami využila pro navštívení slavné věže, kdysi nejvyššího bodu města, Space Needle. Druhý den jsme měli komentovanou prohlídku městem s návštěvou přístavu Waterfront, žvýkačkové stěny (ano, opravdu žvýkačkové) a velkého blešího trhu. Byl to velmi náročný a zážitky naplněný den. Dále nás čekala už jen cesta zpět do Kanady, kterou většina autobusu spokojeně prospala.

Vánoční výlet do Vancouveru byl jen jednodenní a se školou. Strávili jsme ho bruslením, tradiční čínskou večeří a návštěvou krásně osvětleného parku.

V průběhu prosince jsem také stihla oslavit své narozeniny, a dokonce si i online rozbalit dárky na Štědrý den. Myslím, že celou mou rodinu překvapilo, jak v klidu a bez slz jsme obě události zvládli. Ještě štěstí, že dnes máme moderní technologie.

Nesmím také zapomenout na kanadské Vánoce! Ty se zde slaví trochu jinak. Na Štědrý den jsme měli večeři, opět jen v úzkém rodinném kruhu a dárky jsme si rozbalili druhý den ráno s kafem v ruce. Hned poté jsme se vydali na rodinnou snídani se zbytkem rodiny mé host mom. I když to pro mě bylo jiné, užila jsem si každou chvíli vánočních svátků. Dokonce jsem dostala i nějaké dárky! Spoustu sladkostí, hrneček a láhev s nápisem Vancouver a kanadské tematické ponožky :D. Já jsem na svou host mom a host sister také nezapomněla a něco malého jsem oběma koupila. Shrnutí: Vánoce jsme si všichni moc užili!

Co se týče školy, své předměty si nadále velmi vychutnávám. Můj nejoblíbenější je právo a hned za ním je tělocvik. Chemie i Social Justice jsou také dobré předměty. Ve všech předmětech se mi podařilo upevnit mé vztahy s kamarády a zažila jsem s nimi spoustu vtipných momentů, které mi z paměti neutečou.

No, a co říci závěrem? Vím, že mám ještě jeden celý měsíc před sebou, ale nemohu si pomoci a už přemýšlím, jaké jsou vlastně mé pocity po celém půlročním dobrodružství. Mnoho jsem toho viděla, zkusila a prožila. Zažila jsem dny, kdy jsem se chtěla jen zavrtat do postele a s nikým si nepovídat. Avšak značně převažují dny plné radosti, které mě provázeli po celou mou cestu. Ať už v podobě vtipných školních hodin, výletů, hovorů či konverzací s mými kamarádkami nebo nově nabytých zkušeností a zážitků. Jak jsem již psala ve svém předchozím příspěvku, rozhodnutí vycestovat jsem nelitovala ani na vteřinu. Je naivní myslet si, že celý půlrok nebo rok bude růžový, ale mohu Vám zaručit, že ať už bude jakýkoliv, pokud se budete jen trochu snažit být otevřený novému světu, radostné chvíle Vás určitě neminou. Nebojte se vyzkoušet cokoliv, za zkoušku nic nedáte a třeba Vás to překvapí tak, jako to mnohdy pozitivně překvapilo mě. Na tuto cestu nikdy nezapomenu a z jejích zkušenostní budu čerpat ještě velmi dlouho.

Poslední větou bych ráda poděkovala JustGo za jejich neskutečnou podporu před i v průběhu mé cesty, samozřejmě mým rodičům a také Vám za čtení mých příspěvků a doufám, že Vám pomohli v rozhodnutí vycestovat.