V Mnichově mě čekal přestup na letadlo do Brém, kde jsem se měla potkat s partou výměnných italských studentů, se kterými jsem dále spojila síly a společně jsme nastoupili. Z Brém nás odvezla dodávka do Oldenburgu, kde mě čekal začáteční seminář se všemi výměnnými studenty z agentury ICX. Bylo nás asi 11, z toho 8 Italů, dva Švýcaři a jediná já Češka. Komunikace byla ze začátku lehce komická a cítila jsem se tam zvláštně, jelikož Italové neuměli (kromě výjimek) anglicky ani německy, a když jste obklopeni takovou velkou skupinkou, co se spolu baví jen italsky, tak to příjemné není. Jakmile jsme se ale všechny trochu poznaly, byly všechny holky skvělé a jsem se všemi pořád v kontaktu. Strávili jsme společně dlouhé tři dny v tomto krásném severském městě, kde nám bylo vysvětleno vše od hostitelských rodin až po pravidla programu. V pátek večer, tedy ráno před odjezdem, jsme byli na disco bowlingu, což jsme si všichni užili a byli připraveni rozprchnout se do rodin.

Cesta vlakem do Memmingenu ubíhala pomalu a ve vlaku chyběla klimatizace. Ale nějak jsem to všechno zvládla a po devíti hodinách na cestách jsem dorazila do cílové destinace. Na nádraží mě vyzvedla hostitelská mamka se sestrou. V Memmingenu jsem bydlela skoro měsíc. Přijela jsem 26. srpna a do školy jsem začala chodit 12. září. Ve škole jsem stihla strávit dva týdny, a pak bylo moje studium utnuto, protože k mému zklamání to společné bydlení a soužití s hostitelskou rodinou nesedlo ani z jedné strany, a situace eskalovala. Ve zkratce jsme si pak sedli dohromady a shodli se, že to dál nefunguje – bylo mi oznámeno, že mi prostě hledají novou rodinu, že nechtějí pokračovat ve společné cestě, a já souhlasila a začala se mi hledat nová rodina. Situace to byla sice nepříjemná, ale díky skvělé práci agentury se mi po 2 týdnech a dlouhém čekání našla nová rodina. 

Ve středu odpoledne mi zavolala agentka, že pro mě mají rodinu, a o den později v deset hodin ráno jsem už seděla ve vlaku směr Kolín Nad Rýnem. Hlavou se mi honily všelijaké myšlenky. Co jsem vlastně v minulé rodině udělala špatně? Proč jsme si nesedli? Při tříhodinové cestě jsem si sepsala všechno, co jsem plánovala v nové rodině udělat lépe. A vlastně jsem se začala těšit. Nové začátky jsou vždy plné smíšených pocitů, tak jsem si řekla, že z toho udělám to nejlepší, co dokážu. První vteřiny prvního dojmu jsou nejdůležitější chvíle ve vztahu lidí, podle nich se dá poznat, jaký celý vztah bude. A za mě bylo první setkání skvělé. Rodina mě vyzvedla na nádraží, všichni usměvaví a natěšení. V rodině mám mamku a taťku, dvě sestry (jedna sestra už bydlí sama) a dva bratry. Po příjezdu domů mě provedli kolem a ukázali mi můj skvělý vlastní pokojík. Pak jsme si dali společně kafe a koláč, připravené od mamky. Večer jsme pak s bráchou a ségrou vyrazili si zapinkat volejbal.

V rodině se cítím fakt skvěle, vzali mě za svou, berou mě všude sebou a zapojují do rodinných aktivit. Dokonce mě na podzimní prázdniny vzali na týden na německý ostrov Borkum v severním moři. Na ostrově panuje severské klima a tak tam často prší, ale i přesto je krajina krásná a nedotčená – přes celý východní břeh se táhne krásná dlouhá pláž se světlým pískem a písečnými dunami, odkud se dá dojít až do města. Na hlavní pláží všichni pouští draky, což jsem se taky naučila. A hlavně mají na ostrově spoustu kaváren a čajovny s originálním borkumským čajem.

Celá rodina ráda dělá sporty a s nejstarší sestrou (co už nebydlí doma) chodím hrát volejbal za TV Rheingold Zündorf – skoro každý víkend hrajeme zápasy. Jelikož hraju v Praze jen beachvolejbal, pořád zcela nechápu rotaci pozicí, ale zase jsou všechny holky v týmu skvělé a pomáhají.

Nebo teď o víkendu jsem například byla s mladší sestrou na kolínském karnevalu – 11.11, den kdy celé obyvatelstvo Kolína vyrazí do ulic slavit a zablokovat celou dopravu –  v podstatě jedna z nejdůležitějších akcí pro místní, chodit slavit, utužovat ducha a zpívat společně karnevalové písničky (a pít pivo na ulici). A co chodí slavit? Začátek karnevalové sezóny, která ale vyvrcholí 5ti denními slavnostmi v únoru.

Ještě jsem chtěla sdílet rozdíly mezi českou a německou školou – je jich hodně. Tak začneme tím, že Němci mají 6 známek , oproti našim pěti. Polovina závěrečné známky v každém předmětu činí aktivita – jak moc se člověk hlásí, jak dobře se připravuje na hodiny, jestli dělá všechny úkoly atd. Školu mám většinou do 15:00 a jednou do 13:00. Vyučovací hodina není 45 minut, ale 60 minut dlouhá. Lidi ve škole jsou moc fajn, přijali mě do kolektivu a vídáme se často i mimo školu. Učitelé toho po mě zatím moc nechtějí a vždy se mě ptají, jestli vše chápu a chytám se, jestli rozumím nebo nepotřebuji pomoct. Ze začátku jsem vůbec nerozuměla, doopravdy jsem na každé hodině pouze koukala z okna a snažila se aspoň jedno slovo pochytit. Ale čím déle tu jsem, tím více začínám rozumět a chytat se. Německy už rozumím skoro všechno, ale zjistila jsem, že s vyjadřováním se ještě nejsem tam, kde bych chtěla. Ale to všechno přijde. Samozřejmě, je to náročné se seznamovat s lidmi jazykem, kterému sama napůl nerozumím – ale když potkáte ty pravé lidi, tak to není žádný problém.

Moje shrnutí na závěr bude takové, že jakkoliv těžký pobyt v zahraničí je, tak se vám všechny špatné věci nakonec otočí v dobré, a budete na ně vzpomínat jako na životní lekce a zážitky, něco z čeho si vezmete ponaučení do budoucnosti. A taky si važte toho, co máte doma, ať už je to rodina, zvířata, kamarádi, protože to, že vám na nich záleží, zjistíte, až když jste bez nich.