Teploty se během jediného víkendu dostaly z pěti na pětadvacet stupňů, v podobných skocích pokračují dál. (A prý i budou pokračovat, nevyplatí se přizpůsobovat…) Všechno rozkvetlo a mně přišla do života dobrá nálada a alergická rýma.

Začala jsem konečně něco dělat se svým životem ve volném čase – pokračuju v trénincích atletiky a taky jsem začala plavat. Potřebovala jsem se odreagovat, protože předposlední týden března nám uzavírali klasifikaci a měla jsem všeho až nad hlavu. Poznala jsem to, protože mi začalo tikat v oku… stres a nedostatek spánku nebyli moc dobří kamarádi.

Po uzavření známek se ve všech probudila energie léta – jezdili jsme do Salamanky, jedli zmrzlinu, chodili pěšky po polních cestičkách na slunci do okolních vesnic, rozhodli jsme se přejít bosí přes řeku. Strávila jsem spoustu času venku – ať už s lidmi, nebo sama s knížkou v parku. Stres zmizel, žijeme. 

Učitelka matematiky nominovala pár lidí na matematickou olympiádu, kterou jsme jeli napsat na fakultu věd a matematiky Univerzity v Salamance.

Než začaly velikonoční prázdniny, škola pořádala kulturní dny – zpívala jsem se sborem učitelů africkou písničku Siahamba (s láskou vzpomínajíc na GyRi sbor a naší sbormistryni paní profesorku Remkovou) a společně s jednou spolužačkou jsme recitovaly česko-španělskou verzi Máje. Poslední den jsme šli na půldenní túru a pak měli grilovací posezení.

Poznala jsem prarodiče z Albertovy strany (Alberto je můj španělský táta) a viděla jsem vesničku, ve které vyrůstal. Moje španělská sestra tvrdí, že ačkoli bydlí v Peñarandě, její vesnicí je právě Tordillos. Stala se z ní moje nejlepší kamarádka – na konci března, když jsme byli pár dní samy, nám poprvé došlo, že se mi můj Erasmus krátí, a rozhodly jsme se ty myšlenky zakopat na zahradě, kde jsme zrovna akčně zasely nový trávník.