Hned prvního dubna byl odstartován sled obrovského množství zážitků, které z celého měsíce mám. Rodina jedné spolužačky mě pozvala na oslavu do jejich vesnice, poznala jsem spoustu nových sympatických lidí – kamarádčiny rodiče, bratrance a sestřenice, strýčky a tetičky a její skupinu kamarádů z vesnice, se kterými tráví každé léto – a ochutnala další tradiční španělské jídlo, cocido. Má spoustu částí, spoustu chodů, takže jsme všichni málem praskli…

Pak následovala Semana Santa – svatý velikonoční týden, začínající nedělí, které se přezdívá Domingo de ramos (větvová neděle). Ten den hned ráno vychází první velikonoční průvod. Každý si tradičně tuhle neděli musí na sebe vzít něco úplně nového, tady v Peñarandě se ulice vlastně promění v módní přehlídku. Přijíždí sem spousta autobusů a vlaků s turisty, kteří chtějí zažít speciální velikonoční prostředí právě tohohle městečka. Během jakéhokoli období je to vlastně město duchů, ale v létě a o Velikonocích pulzuje životem bez přestávky.

Během týdne prázdnin jsem si úplně rozbila spánkový režim, ale nikomu to nevadilo. Chodili jsme každodenní průvody, každý průvod (říká se jim pasos) má na starosti určitá skupina věřících (cofradilla), mají svoji sochu Krista nebo Panny Marie, kterou postaví na ozdobné podstavce. Ty pak nosí po městě, společně s nimi jde celá cofradilla oblečená v kápích se špičatou kapucí, orchestr a celý zbytek města. Jeden průvod trvá přibližně tři hodiny. Pod jednou sochou musí být alespoň třicet nosičů, namačkají se na sebe a jsou jim vidět jenom nohy, na ramenou nesou váhu přes 1200kg a tak se musí často zastavovat, vše do rytmu pochodové hudby. 

Některá procesí nemají hudbu, jen bubny, některá nemají ani bubny – jde se v úplném tichu – ty budí respekt, ale nejsou tak okouzlující. Atmosféra velikonočních procesí v Salamance je mnohem vážnější než v Andalusii, kde je zvykem, že přihlížející volají pasos slávu, křičí slova obdivu. Takový průvod je tu jen jeden, jmenuje se Svítání a vychází ve tři ráno. Viděla jsem všechny. V některých dokonce šli v kapucích i moji spolužáci, jako součást cofradilly.

Celé velikonoční prázdniny trvaly deset dní, zažili jsme takovou ochutnávku léta. Hodně jsem četla, koukaly jsme s Almu (sestra) na filmy, chodily do místní posilovny, chodily jsme mezi lidi. Hodně jsem se socializovala, poznala extrémní množství nových lidí, pravidelně zapomínala všechna jména a znova se je učila.

Návrat do školy trošku zabolel, ale hned první týden jsme měli v rámci hudební výchovy celodenní exkurzi do Madridu – viděli jsme typická turistická místa jako Retiro park, botanickou zahradu, muzeum mincí, historické centrum a večer jsme navštívili místní divadlo Alcala a užili si muzikál Matilda.

Zažila jsem svátek, který se slaví jen v Salamance – lunes de aguas (pondělí vody). Tradicí je posezení u vody, další tradiční španělské jídlo – hornazo – ve formě pikniku.

Druhý týden školy nás čekala další exkurze, tentokrát do bývalého římského města Mérida, kde jsme se upekli při dvou celkem špatně upravených antických hrách ve třiceti stupních na slunci v místním amfiteátru. Další den jsme si udělali výlet do historického města Cáceres. Španělé nechtěli chodit, protože Cáceres je město postavené v kopci, ale já jsem je akčně tahala za sebou po celém centru. Viděli jsme všechno.

O víkendech jsme navštěvovali prarodiče v Tordillos.

Přišly nám výsledky matematické olympiády, skončila jsem třetí, postupuju jako náhradník do regionálního kola, dostala jsem cenu – repráček. Všichni z toho udělali extra haló, jsou roztomillí.

Pokračuju s atletikou i občasným plaváním, snažím se víc číst a míň se stresovat. Nejlepší nápad, co jsem dostala bylo psát si tady deníček, pomáhá to na stres, na odreagování a kdykoli si pak můžu přečíst, co jsem kdy dělala.

Jeli jsme navštívit mého oblíbeného strýčka rodiny, poprvé jsem byla v regionu Castilla la Mancha a viděla jsem mlýny z Dona Quijota i hrad, kde se pořádal světový šampionát středověkého boje. Strýček mi na rozloučenou daroval pár knih ve španělštině, abych prý nezapomněla.

Na konci dubna jsem měla bolesti hlavy a horečky, asi z úžehu z tréninku. Každá kultura léčí tyhle mini nemoci jinak, takže být nemocný a v cizím prostředí je trošku nekomfort. Já třeba nerada beru paracetamol, když to není úplně nutné, pod 38° bych si ho nevzala, na bolest hlavy piju čajíky. Tady se paracetamol bere jako multilék na každou maličkost. Prostě všechno jinak. Takže v nemoci se mi zastesklo, jinak vůbec.