První kartu, Revolut Junior, si můžu dát do mobilu, takže ji vůbec nenosím s sebou a platím mobilem. Na nákupy přes internet ale tady v Kanadě nefunguje. Druhá karta, SideKick Card, do mobilu dát nejde, takže ji musím nosit s sebou, ale můžu s ní platit online. Když už píšu o kartách, tak mě překvapilo, když se mě paní u pokladny zeptala, zda budu platit debetní nebo kreditní kartou. To jsem samozřejmě doma nikdy neřešila, takže jsem nevěděla co odpovědět. Ale člověk se učí každý den. Jednou jsem přišla do kavárny, kde mi paní řekla, že se u nich nedá platit hotově a berou pouze karty. Velký nezvyk jsou pro mě ceny. Kromě toho, že ceny jsou vyšší než v Česku, tak cena napsaná na cenovce není finální. Musíte k tomu připočítat ještě daň, která tvoří 13 % z ceny, jenomže komu by se to chtělo počítat.

Kromě peněz jsem řešila i sim kartu. Koupila jsem si tzv. e-sim. Přes firmu PhoneBox jsem si online založila účet a zvolila si měsíční plán. Následně mi poslali mé nové telefonní číslo (žádná fyzická sim karta), které jsem zaktivovala naskenováním QR kódu z mailu, který jsem obdržela. Tím se mi uložila nová sim karta do telefonu. Tohle mi přijde super praktické, protože jsem nemusela vyndavat svoji starou sim kartu z telefonu. Všechno z mé staré sim karty mám pořád v telefonu.

Pravda je, že být sám na druhé straně světa není jednoduché. Ale naučit se být sám a být samostatný je také jeden z účelů pobytu. Když jsem si poprvé sedla na svoji novou postel, ve svém novém pokoji, říkala jsem si, co mě to sakra napadlo. Prvních pár dní se mi tak moc stýskalo, že při každém pomyšlení na lidi, které znám, kteří jsou mi blízcí, na vzpomínky nebo na jakékoliv, místo, které bych znala, mě doslova zahřálo u srdce a chtělo se mi hrozně brečet. Těžké byly večery, protože jsem byla zvyklá na to, že rodiče přijeli z práce, sestra ze školy a byli jsme spolu. Takže při večeři jsem se musela přemáhat, abych nebrečela. Za pár dní to přešlo a cítila jsem se lépe, ale i teď po měsíci se mi samozřejmě stýská, ale člověk se s tím srovná a je to únosné. Prvních pár dnů / týdnů jsem bývala dost unavená, protože jsem se musela pořád soustředit na angličtinu. Poslední hodinu ve škole už jsem ani nebyla schopná vnímat. Zajímavé je, když máte diskutovat na hodině na určité téma a vy se chcete přidat a pak zjistíte, že na tohle vlastně nemáte slovní zásobu. V učebnici ve škole moc nenajdete slovní zásobu k marketingu nebo odborné termíny z literatury.

Často jsou to maličkosti, které tvoří váš den zajímavý a díky kterým získáváte tu kulturní zkušenost, za kterou jste přijeli. Maličkostmi mám na mysli třeba když jsem tady v Ottawě jela poprvé autobusem a nemohla se dostat ven, protože jsem nevěděla, jak otevřít dveře. Když s kýmkoliv mluvíte, nikdy nebudete mít špatný den kvůli tomu člověku, protože lidé jsou tu moc milí. Jsou až tak moc milí, že v Česku byste řekli, že buď od vás daný člověk něco chce nebo vás chce někam nalákat, ale tady je to normální. Prostředí tady je velmi příjemné a oproti Česku je to rozdíl.

Je to skvělá zkušenost, užívám si to a určitě se s vámi podělím i o další zážitky a pocity.